Reformace
Reformace
Teologickou příčinou reformace byl rozpor mezi Biblí a tehdejší církevní praxí. (Protestantismus – pojmem bylo „čisté evangelium“,„pravé slovo boží“, které bylo třeba očistit od záměrného překrucování katolickou církví. Právě reformátoři překládali Písmo do národních jazyků. Bible se stala dostupnou širokým vrstvám. Protestantismus odstranuje dělení lidí na laiky a na služebníky boží. Spása člověka závisí jen na individualitě, ne na církvi. Odmítnutí většiny katolických obřadů – uctívání obrazů, ostatků svatých, Panny Marie, odmítají neomylnost katolické církve. Jen 2 ze 7 svátostí: svátost křtu a přijímání – to se ale vztahuje na všechny věřící, ne jen na duchovenstvo.(Papežství ignorovalo nebo potlačovalo kritiky poměrů)). Reformní hnutí v 16 století se probudila Spornou otázkou odpustků, kterou jejich kritici označovali za kupčení se spásou (spásu si u Tetzela nekoupíš). Nákladná správa majetku církve měla svůj odraz v zavádění stále nových církevních poplatků, což se setkávalo s odporem. Roku 1517 uveřejnil Martin Luther svých 95. Tezí kritizující poměry v církvy. (sepsány v latině a vzápětí přeloženy do němčiny, opis zaslán do Mohuče, odtud jej biskup poslal papeži)
Saský kurfiřt Friedrich Moudrý protiodpustkovou ideu podporoval a odmítal na svém území odpustky zavést - nicméně nestavěl se zcela proti ní, ani proti relikviím, kterých nechal dovést značné množství.(stejně jako později potrestat a vydat Luthera církvi, Lutheránství však nikdy nepřijal) na straně Luthera stála i nižší šlechta (rytíři Hutten a von Sickingen). Zároveň Luther sloužil mši v národním jazyce a podporoval šírení bible v němčině. 1519 v Lipsku jej v teologické disputaci porazil teolog a vzdělanec Johannes Eck, který jej nazval českým kacířem, který jen rozdmýchává Husovu hranici. Luther toto označení popírá a opakuje nesouhlas s husitským odštěpením od církve. Luther posléze svůj kritický přístup k husitské ideologii reviduje (a od roku 1522 zvyšuje svůj zájem o Čechy), čímž si u církevních představitelů uškodil, ale v Českých zemích byl vnímán jako Saský Hus. Papež vyzval Luthera k odvolání svých tezí, vydal bulu Exsurge Domine, 60 dní na odvolání. Luther bulu spálil a sepsal svou řeč “Ke křesťanské šlechte německého národa”. Na Wormském sněmu se opět střetává s Eckem. Luther trvá na důsledném dodržování bible a pokud má být souzen, tak opět pouze na základě bible jako takové. Proti Lutherovi zahájil císař proces, Luther se skrývá na Wartburgu, hradě Friedricha Moudrého a věnuje se psaní (O mnišských slibech…) I přes veškerá obvinění Luther prohlašuje, že nestojí proti autoritě papeže, nepřeje si aby se proti papeži někdo vzpíral, ale on sám že prý bojuje písmo svaté a za Krista (“Nepřeji si aby se někdo vzpíral papeži, ale bojuji za dvě věci - Aby lidé neprosazovali nové články víry a neprohlašovali za kacíře a rozkolníky ty, kteří se papeži nepodřizují. Za druhé - vše co papež ustanoví a udělá chci přijmout - za předpokladu že je to v souladu s Písmem). Luther stojí proti církevní hierarchii, nadřazenost světským…
Pojem „luteránství“ označuje souhrn protestantských církví, pro něž je konstitutivní vazba na wittenberskou reformaci Martina Luthera a lutherské vyznavačské spisy ze 16. století. Pojem ohraničuje tyto církve navenek proti římskému katolicismu, dovnitř proti kalvinismu a proti protestantským sektám, které vycházejí z hnutí novokřtěnců 16. století. Původ a dějiny pojmu „luterství“ nejsou probádány. Luther sám tohoto pojmu neužíval. Odmítal pojmy, pocházející od protivníků, jako „lutherští“ a „lutheráni“, stejně jako tendence označovat konfesní církev, která se vytvořila následkem jeho reformace ve dvacátých letech 16. století, za „lutherskou“. Nejdůležitějším textem pro formování konfesní strany, samostatné vůči katolicismu a kalvinismu, bylo Augsburské vyznání, Confessio Augustana z r. 1530. Toto vyznání, které sepsal v podstatě Filip Melanchthon, sloužilo ospravedlnění nového učení před císařem a říšskými stavy, dostalo se mu však rychle funkce zajišťovat semknutost reformačního hnutí, vycházejícího z Wittenberku. Tak byli wittenberští profesoři teologie, právníci a faráři v několika městech, připojených k reformaci, vzati do přísahy na Confessio Augustana. Základními spisy luteránského vyznání jsou dále velký a malý katechismus, který napsal Luther r. 1529 a jemuž byl postupně přiznán stupeň závazného výkladu centrálních částí křesťanské víry. Potom, co katolíci v Confutatio (Vyvrácení) odmítli Confessio Augustana, napsal Melanchthon r. 1531 Apologii augsburského vyznání, v níž zdůrazňoval základní názor Lutherovy reformace: nikoli dobré skutky a láska člověka podmiňují Boží ospravedlnění. To je svobodným dílem Boží milosti, která se otevírá jen vírou. Od čtyřicátých let 16. století se zostřilo vnitřní napětí mezi „filipisty“, zavázanými Melanchthonovu protestantskému humanismu, a takzvanými „gnesiolutherány“, to jest autentickými luterány, přísně orientovanými na Luthera. Přeli se o uspořádání bohoslužby, postoj k papežství a nauku o milosti, hříchu a Večeři Páně. V učení o Večeři Páně je luterství blíže katolickému učení než kalvinizmu: Kristus je skutečně přítomen, chléb a víno jsou skutečné tělo a krev Kristova, obdobně luterství nepopírá, že svátosti jsou skutečnými prostředky milosti a církevní služebníci jsou z ustanovení Kristova, nejen obce. Ve Formula Concordiae, sjednané r. 1577, byly jednostrannosti obou stran zamítnuty a formulován dogmatický kompromis, nesený základními Lutherovými poučkami. Roku 1580 byla uveřejněna závazná sbírka luteránských spisů vyznání, Kniha svornosti, která na dlouhou dobu zajistila identitu luterství. Kniha svornosti se stala závaznou nejen pro německé luterství, nýbrž i pro luteránské církve na severu, východě a jihu Evropy, později v USA. Staroluteránská ortodoxie, teologické školní vzdělání v konfesně homogenních německých luteránských územích mezi koncem 16. a polovinou 18. století, se vyvinula v rozsáhlé teologické systémy, které se vyznačovaly intenzivním přijetím Aristotela.
Ve zhruba ve stejné době jako Luther, začíná svoji podobu reformace utvářet švýcarský reformátor Huldrich Zwingli, který ještě roku 1515 povzbuzoval k svornosti a věrnosti papeži (žoldnéře před bitvou u Marignana). Studoval řecký Nový Zákon od Erasma. Zwingli byl christocentrický, měl vojenskou minulost pojal náboženství do jisté míry militantně (- Kristus náš hejtman). V roce 1522 skoncoval s armádou končí a začíná otevřeně kritizovat majetky a povahu církve - “Kardinálové rádi nosí červené klobouky a roucha, zatřeseš-li jimi sypou se dukáty a koruny, ždímáš-li je, teče z nich krev tvého syna, otce, bratra, přítele.. Odmítal vnější okázalé projevy zbožnosti, postavil se proti učení o přeměně hostie a vína v Kristovo tělo a krev (byl proti tzv. transsubstanciaci). Podle něj měla být obec podřízena jen městské radě, jinak měla být autonomní; poddaným dal právo vzepřít se proti nespravedlivé vrchnosti. Zwingliho pojetí víry se do jisté míry shoduje s Lutherovým. Na jeho základě vydává 67 tezí. Dochází též k pokusu o sjednocení reformací, nicméně z toho sešlo po dohodách v Marburg (zde se setkal mimo jiné s Lukášem Pražským)
Slajtan